Co tě přivedlo k zájmu o tradiční rukodělné techniky v textilní tvorbě?

JUDITA: Tradičním technikám nerozumím, nikdy jsem se je nenaučila. Uvědomuji si, že právě to je v určitém smyslu problémem dnešní společnosti, zároveň je ale také potřeba ovládat nové způsoby tvorby. Ve svých dílech tak postupně přicházím na možnosti, jak s materiály pracovat na kutilské úrovni. Vycházím z představy, že jsme jako lidstvo všechny tradiční postupy už kompletně zapomněli a zajímá mě, co se stane, až taková kolektivní amnézie skutečně nastane. Přivádí mě to k novému, autentickému vyjádření.

Mohla bys některou ze svých kutilských technik přiblížit?

JUDITA: Mojí aktuálně nejužívanější technikou je pájení do syntetického textilu. Tato technika odkazuje ke kutilství v době normalizace, tedy vypalování do dřeva. Tento způsob práce je ale poměrně pracný a navíc ohromně zapáchá - je to tedy přesně ta situace, kdy se zábavná činnost mění v celkem nepříjemnou dřinu. Použití textilu tak získává i lehce feministický podtext, protože ačkoli se šití a vyšívání jeví jako forma odpočinku, často jde o hodně nedoceněnou práce.

Prošla jsi dvěma ateliéry malby, nyní tvoříš textilní obrazy. Jak přistupuješ k rámování kompozic a samotných obrazů?

JUDITA: Odpoutání se od představy, že by textilní obraz měl být budován budován stejně jako malířský obraz, bylo hodně zlomové. Textil nelze tak libovolně ovládat jako barvu. I při malování jsem vždycky hledala určitý aspekt náhody a limity malířské hmoty - textil toto nabízí automaticky. Nedává mi smysl z textilu dělat něco jiného, než ve své podstatě je. Vnímám ho jako svébytnou konstrukci, která nepotřebuje další podpěry. Když ale používám plošné kusy látky, které následně vrstvím, jedná se vlastně pořád o malířský, aditivní přístup. V takovém případě k dílům přistupují jako k malbě na blind rámu. Někdy chci ale zachovat autenticitu látky, baví mě, když je její charakter obnažený a nevidím potřebu ho nějak maskovat.